Klatovy – hlavní centrum barokní mariánské úcty jihozápadních Čech

Stručná historie města

Klatovy (22 tisíc obyvatel) jsou druhým největším městem v Plzeňském kraji. Leží na Drnovém potoku, 3 km od jeho soutoku s Úhlavou. Díky své poloze je často nazýváno „branou Šumavy“. Původně trhová ves při staré obchodní cestě Čech do Bavorska vznikla na místě získaném mýcením lesa. Místní jméno původně znělo Klatov (doloženo je k roku 1253 – de Chlattove) a označovalo „ves na mýtině“. Královské město Klatovy kolem roku 1267 založil Přemysl Otakar II. Založení bylo patrně součástí komplexu královských městských fundací, položených poblíž západní hranice českého státu (Sušice–Klatovy–Domažlice–Tachov). Město bylo již od počátku opevněné a vedly z něho pouze tři brány (severní Klášterská, západní Špitálská a jižní Lubská). Rozvinuté řemeslo, výroční trhy, právo vybírat clo, soudní pravomoc, silné opevnění a další městské prvky vytvořily z Klatov středisko širokého okolí. Tomuto rozmachu odpovídala i výstavba města, stejně jako poměrně značný počet kostelů, klášterů (dominikáni, křižovníci s červenou hvězdou) a církevních institucí. Již ve středověku byly Klatovy proslulé také kvalitním školstvím.

V 15. století byly Klatovy významnou oporou husitského hnutí a během 16. století se stávají významným ekonomickým a kulturním centrem. Po třicetileté válce město zaznamenává úpadek, doprovázený významným poklesem počtu obyvatel. Další rozvoj města v barokní době je spojen nejdříve s činností jezuitského řádu (Tovaryšstva Ježíšova), později s tereziánskými reformami (polovina 18. století), kdy se Klatovy stávají sídlem krajského úřadu a získávají stálou vojenskou posádku. Příjmy městu přináší po roce 1685 též rozvoj poutní turistiky. Modernizace města začíná počátkem 19. století a je spojena s rozvojem průmyslu (zvláště textilního) a dopravy. V roce 1813 byla z francouzského Nancy do Klatov přivezena semena pestrobarevných karafiátů. Zdejší zahradníci později vyšlechtili nové odrůdy, které byly již před rokem 1850 exportovány do zahraničí. Největšího věhlasu dosáhly zdejší výpěstky kolem roku 1880, kdy získaly četná ocenění z mezinárodních výstav. Počátkem 20. století způsobily rostlinné choroby úpadek. Dnes se ve městě každoročně v červenci koná výstava karafiátů (u muzea).

Klatovy v předbělohorské době a za třicetileté války

Klatovské souvěží dodnes vystupující z mírně zvlněné kotliny, jakoby představovalo majestátný symbol starobylosti bývalého královského města. Přemysl Otakar II. založil Klatovy vskutku velkoryse na pravidelném půdorysu. Výhodná geografická poloha na obchodní stezce a přízeň českých panovníků zajišťovaly Klatovům prosperitu a rozvoj, takže počátkem 16. století patřily k deseti nejvýznamnějším českým městům. Úspěšný rozvoj města byl však narušován požáry, zvláště v letech 1579 a 1615, které byly podle mravokárců trestem za to, že mnozí měšťané dávají příčiny k pohoršení – chodí v průvodech s maškarami, opíjejí se a smilní. To, na čem Klatovští nejvíce lpěli, bylo právě jejich město, obklopené tehdy chmelnicemi a šafránicemi, kde se cítili dobře. Jak se uvádí v Krásách a památkách českých (1912), „nenajde se v Čechách hned tak kraj, jehož rodáci by lpěli na své hroudě s takovou příchylností a láskou, jako právě na Klatovsku“.

V době povstání českých stavů proti Habsburkům v květnu 1618 se téměř celá západní Šumava včetně Klatov přidala na stranu nekatolíků a vpustila na svá území jejich vojska. Ještě před bitvou na Bílé hoře byly Klatovy obsazeny vojskem generála dona Baltazara Marradase. Při ofenzivě císařských vojsk se po krátkém boji vzdaly. Následné konfiskace město těžce postihly, více než ostatní města v šumavské oblasti. Ani konec nejdelší války 17. století nepřinesl celému regionu klid. Švédové město jednou vyrabovali a podvakrát na něm vymohli výpalné. Trvalé nebezpečí, decimující průchody vojsk a jejich drancování znamenaly konec předbělohorské konjunktury. Celkovou představu o pobělohorském (raně barokním) městě si můžeme udělat ze zprávy vizitační komise z roku 1655. V Klatovech v té době stálo 259 domů (o sto let dříve 640), 52 pustých domů, 24 šosovních panských domů a 23 šosovních mlýnů. Šosovné bývala zvláštní daň, která byla placena ve prospěch určitého města. Ve čtyřech vesnicích náležejících městu komise napočítala 21 sedláků, 123 chalupníky a 3 zahradníky. Po třicetileté válce žilo v Klatovech něco málo přes tisíc obyvatel (1021 obyvatel v roce 1702). Bylo zde 15 sladoven (před třicetiletou válkou 58), dvě sladovny stály na předměstích (předtím 11). Chyběl tu pivovar (před válkou zde bývaly dva), fungovaly tři mlýny (předtím 6) a tři poplužní dvory (předtím 4). Městu patřila jedna tvrz (před válkou dvě), jeden špitál a tři vsi (předtím 10).

Soupis vizitačních komisařů nám poskytuje také informace o zastoupení jednotlivých řemesel. Nejvíce bylo sladovníků (22), ševců (18), koželuhů (14) a řezníků (14). Dále byli zastoupeni pekaři (6), kramáři (5), kožešníci (3), truhláři (3), zámečníci (3), handlíři (3), punčocháři (2), uzdaři (2), jircháři (2), povozníci (2), bednáři (2), zedníci (2), a po jednom sedlář, soustružník, malíř, zlatník, soukeník, mečíř, nožíř, ručníkář, kotlář, řešetář, lazebník a železník.

Klatovy v barokní době – centrum rekatolizace, krajské správy a místo stálé vojenské posádky

Ihned po porážce českého stavovského povstání, a ještě silněji po skončení třicetileté války, nastoupila v českých zemích katolická (proti)reformace. Obyvatelstvo Klatov a vůbec celé Šumavy nepředstavovalo pro rekatolizační komise zdaleka tak tvrdý oříšek jako nekatolíci v hustěji osídlených částech Čech. Klatovy se v té době staly centrem rekatolizace pro západní Šumavu. Ve městě byla založena významná jezuitská kolej.

Činnost jezuitského řádu se od počátku soustřeďovala zejména na pastorační a misijní činnost a na oblast vědy a vzdělávání. Ve městě vybudovali zejména vyšší katolické školství jako nejúčinnější výchovný prostředek působení na mládež. Široké vrstvy obyvatelstva pak získávali pořádáním velkolepých divadelních představení, procesí, náboženských slavností, podmanivých liturgických slavností doplněných hudební vložkou i architekturou a uměleckou výzdobou svých chrámů. Výpravné divadelní hry se odehrávaly na klatovském náměstí (např. v roce 1772 byla uvedena hra o zázračném rozmnožení chlebů).

Na založení jezuitské koleje v Klatovech jako střediska náboženské osvěty i vzdělanosti (gymnázium) a na rekatolizaci celé oblasti měl hlavní podíl nejznámější misionář 17. století Albert (Vojtěch) Chanovský (1581–1643). O ustavení jezuitské koleje se uvažovalo už v roce 1622, jezuité však do města přišli až v roce 1636. Stavba koleje nakonec začala až v roce 1655 a dokončena byla někdy v polovině šedesátých let, ale již v roce 1689 vyhořela. Stavební rekonstrukce koleje byly dokončeny v roce 1703 a obnova kostela v roce 1702. Ještě před požárem vznikly pod kostelem rozsáhlé krypty, kam byla ukládána těla zesnulých členů Tovaryšstva Ježíšova (jezuitů) a jejich příznivců.

Při jezuitských kolejích byla většinou zakládána latinská gymnázia, na nichž vyučovali členové řádu. V Klatovech bylo roku 1647 otevřeno všech šest tříd. Vyučovalo se zdarma a vedle synů klatovských měšťanů tu studovali i chlapci ze sousedního Bavorska. Pro chudé studenty byly založeny různé nadace.

Při většině jezuitských kolejí byly zřizovány také lékárny. Lékárníkem byl jmenován některý z bratrů – laiků vyučených v oboru. V Klatovech je jezuitská lékárna doložena od roku 1660 a její unikátní vybavení je dodnes dochováno. Asi v roce 1769, kdy jezuitská lékárna svou činnost ukončila, odkoupil její zařízení místní apatykář Procházka a umístil jí do své lékárny v domě na náměstí, kde ji můžeme vidět dodnes. Kolejní knihovna byla po zrušení koleje převezena do pražské univerzitní knihovny (dnešní Národní knihovny v Praze).

Ve městě v nedobrovolném vyhnanství působil český literát, historik, kněz, zeměpisec a pedagog Bohuslav Balbín (1621–1688). Byl to jezuita, který se účastnil rekatolizace. Jako vlastenec patřil mezi významné obhájce českého jazyka a řadí se mezi nejvýznamnější osobnosti českého baroka. Do Klatov přišel v roce 1663 z oblíbeného Jičína. Vůbec se mu sem nechtělo, neboť v Jičíně měl vedle přátel a klidu na práci také bohatou knihovnu. V Klatovech dostal za úkol sepsat dějiny místní provincie, které však nedokončil. Vytvořil tu ale své nejslavnější dílo „Rozprava na obranu jazyka slovanského zvláště českého“. V roce 1674 byl přeložen do opavské koleje.

Jezuité odešli z Klatov po zrušení řádu v roce 1773. Kolej byla přeměněna v konírnu a seminář v pivovar. Budova zdejšího gymnázia sloužila až do počátku 20. století školním účelům. Byla tu německá hlavní škola, později obecní a měšťanská škola. Gymnázium zůstalo v Klatovech po zrušení řádu ještě pět let, ale roku 1778 bylo přeloženo do Písku. Dnes v bývalých prostorách jezuitské koleje sídlí městská knihovna a další městská zařízení.

V roce 1670 bylo s Klatovskými vyjednáváno o zřízení nového biskupství. Nejdříve souhlasili, ale roku 1671 poslali arcibiskupovi Matouši Ferdinandu Sobkovi z Bílenberku pamětní spis, v němž vypočítali nevýhody jeho zřízení jak pro město, tak pro císaře. Nakonec nový arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna od této myšlenky upustil a záměr zřídit v Klatovech biskupství vzal za své.

V roce 1751 se staly Klatovy sídlem krajského úřadu, který tu působil až do zániku klatovského kraje v roce 1849. Správní reformou císařovny Marie Terezie byly Klatovy povýšeny na sídlo krajské vlády a kriminálního soudu. Důležitou změnou byla i raabizace městských dvorů včetně jezuitského dvora Korálkov, jejíž podstatou bylo rozdělení půdy vrchnostenských dvorů mezi poddané a převedení roboty na peněžitý plat. V okolí Klatov tak vzniklo několik osad, jež však s vlastním městem bezprostředně nesouvisely.

V roce 1749 získalo město stálou vojenskou posádku, přemístěnou v roce 1775 do koleje zrušeného jezuitského řádu. V posádce působilo mnoho emigrantů z řad francouzské šlechty. V roce 1771 navštívil město pozdější císař Josef II., jehož reformy přinesly modernizaci v řadě společenských oblastí, a to jak ve správě, tak v právu, zdravotnictví a školství. Koncem 18. století se ve městě utvářejí kroužky místních intelektuálů, debatujících ve šlechtických a měšťanských salonech. V roce 1773 je také poprvé zmiňována zednářská lóže „Sincerité“, jejímiž členy byly nejenom úředníci krajského úřadu, ale také důstojníci dragounského pluku vévody Coburgského. Se svými myšlenkami však zůstali v Klatovech osamoceni a nepochopeni, takže velmi brzy (1785) zanikla.

Barokní každodennost

Náboženský život Šumavy i Pošumaví významně ovlivňovala barokní zbožnost a s ní spjaté uctívání Panny Marie a svatých. Primát mezi nimi měla mariánská úcta, velmi živá zvláště na Klatovsku. Středoevropské proslulosti dosáhl milostný obraz Panny Marie Klatovské. Jeho historie je poměrně mladá. Kolem poloviny 17. století přivezl s sebou do Klatov Ital Bartolomeo Rizolti variantu (nikoliv přesnou kopii) milostného obrazu z italského města Re u Novary. V Klatovech se natrvalo usadil, oženil, a byl zde i pohřben. Obraz po jeho smrti zdědila jeho schovanka, provdaná za místního ševce Hirschbergra. Jejich živnost začala upadat a jediným řešením této svízelné situace se zdál prodej obrazu. 8. července 1685 se v jejich domě stal zázrak, když přátelé, kteří se přišli s obrazem rozloučit, spatřili na čele madony krvavý pot. Klatovský děkan nařídil přemístění obrazu do děkanského kostela Narození Panny Marie a začalo vyšetřování zázraku. Arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna ještě téhož roku povolil veřejnou úctu k obrazu. Obraz od té doby spočívá na hlavním oltáři a ve všedních dnech je vystavována pouze replika. Četné kopie obrazu nalezneme po celých Čechách.

Negativní vliv na rozvoj města mělo také ochabnutí obchodu s Bavorskem (vyvážel se zejména chmel) po třicetileté válce, což se podepsalo na upadající životní úrovni a růstu provincialismu. Postupem času začaly Klatovy ekonomicky těžit z šířené pověsti o zázračném mariánském obrazu, která založila tradici města jako významného poutního místa, přinášejícího zisk nejen kopistům původní Bohorodičky „krví se potící“ (jak tehdy vypovídali očití svědkové), ale celé sféře profesí žijící z obchodu a raně novověké poutní turistiky (prodejci svíček, devocionálií, hostinští aj.).

Klatovský jezuitský komplex – perla pošumavského baroka

Architektonický komplex jezuitského řádu v Klatovech sestávající z kostela Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Ignáce s podzemními katakombami, na nějž navazuje gymnázium doplněné o řádovou kolej a seminář, je významným svědectvím působení jezuitského řádu ve městě v letech 1636–1773. Do dnešních dnů zůstává významnou architektonickou dominantou města. Klatovští jezuité jej mohli vybudovat zejména díky přízni donátorů z řad místní šlechty.

U založení koleje a semináře stál pošumavský jezuitský misionář P. Albrecht Chanovský. Díky přízni okolní šlechty získali jezuité materiální zázemí pro své působení – korálkovský statek po utrakvistickém rychtáři Danielu Korálkovi z Těšína, statek Štěpánovice a Svrčovec – a postupně mohli skupovat domy na místě budoucího řádového areálu západně od Černé věže. Systematickou stavební činnost však bylo možné zahájit až po skončení třicetileté války (1648). V roce 1655 byla západně od Černé věže započata stavba koleje a o rok později zahájil rektor koleje P. Moretus společně s italským architektem Carlem Luragem stavbu řádového kostela na náměstí. Jako u mnoha dalších řádových kostelů, i v Klatovech se jezuité nechali inspirovat Vignolovým římským chrámem Il Gesù, mateřským kostelem jezuitského řádu. V roce 1661 byla západní část koleje hotova, zatímco stavba chrámu se již po roce zastavila a opětovně zahájena byla až v roce 1671, tentokrát již Giovannim Domenicem Orsim. Vystavěna byla pouze východní část kostela s šesti bočními ambity a v roce 1675 byla provizorně uzavřena.

Součástí stavby řádového kostela bylo také budování podzemního pohřebiště, tzv. katakomb, jež vznikaly v letech 1656–1676. V období let 1676–1783 zde bylo pohřbeno více než dvě stě členů řádu, jezuitských dobrodinců z řad klatovských měšťanů a okolní šlechty, včetně zakladatele koleje P. Chanovského. Díky důmyslnému větracímu systému byly tělesné ostatky zesnulých zachovány až do 20. století, kdy došlo k zanesení chodeb stavebním materiálem a 140 mumií muselo být pohřbeno na klatovském hřbitově. Katakomby dnes uchovávají sedmatřicet ostatků, jsou přístupny veřejnosti a společně s novou expozicí poskytují pohled na barokní Klatovy.

Ničivý požár města 8. července 1689 velmi poškodil i jezuitské objekty, a to dokonce natolik, že byla zvažována eventualita ukončení činnosti řádu ve městě. I když k němu nedošlo, stavební aktivity řádu tím byly silně poznamenány. V letech 1692–1703 probíhaly rekonstrukční práce na budově koleje, oprava kostela byla dokončena o pouhý rok dříve. Paralelně probíhala také stavba nového semináře západně od koleje (starý seminář se nacházel v tzv. Habartickém domě v Plánické ulici), jež byla dokončena v roce 1701. Až nyní bylo možné zahájit dostavbu řádového kostela. Probíhala v letech 1709–1717 pod vedením Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Kostel byl rozšířen o velkorysou klenbu nad příčnou lodí, strohé raně barokní průčelí kostela směřované na náměstí získalo tři bohatě zdobené kamenné portály. Zcela zásadní význam zde mělo působení českého malíře a freskaře bavorského původu Jana Hiebela, jenž zde v letech 1716–1717 vytvořil své největší freskové dílo – fiktivní kupoli o rozměrech 14 × 14 metrů inspirovanou jeho učitelem Andreou Pozzem a jeho prací ve vídeňské Jesuitenkirche. Krom toho zde na západní stěně kostela vymaloval iluzivní hlavní oltář ve stylu Pozzova finto altare. V travé klenby presbytáře vymaloval ještě fresku Nejsvětější Trojice, podobně tak zaplnil prostory travé na obou koncích boční lodi – na jižní straně obrazem „Vymítání démonů, zlých duchů sv. Ignácem“, na severní „Kázání sv. Františka Xaverského Indům“. Do této stavební fáze spadá také realizace štukové výzdoby kostelního interiéru. Kůr kostela byl v roce 1714 vybaven dvoumanuálovými varhanami s pedálem o jednadvaceti rejstřících. Tento nástroj plánského varhanáře Johanna Adama Kannhäusera nahradil resp. doplnil požárem téměř zničený menší nástroj jezuitského varhanáře Adama Tilleho z roku 1678. Na dokončený chrám navázala stavba nového gymnázia umístěného západně od něj. Stavba proběhla v letech 1719–1720, avšak výuka byla zahájena ve vybavené budově až na podzim 1721.

Požár ovlivnil také situaci ohledně řádového semináře, kde byli ubytováni přespolní studenti, a mezi nimi také hudebníci působící na kůru jezuitského kostela. Původní záměr výstavby budovy západně od koleje zahájený v roce 1684 bylo nutné přerušit, nová stavba byla zahájena v roce 1692. Až v roce 1701 byla dokončena východní část semináře sousedící s budovou koleje, západní křídlo s kaplí sv. Josefa bylo dokončeno o dva roky později. Definitivní dokončení stavebních prací na semináři je datováno až rokem 1722.

Tímto byly hlavní stavební aktivity jezuitů v Klatovech ukončeny. Další pozornost byla věnována dovybavení kostelního mobiliáře. Z roku 1720 pochází kazatelna, dílo řádového řezbáře Michala Kollera, jenž vyhotovil také kostelní zpovědnice. Po roce 1717 byl kostel postupně doplňován o deset vedlejších oltářů, z nichž jsou nejvýznamnější dva v příčné lodi – oltář sv. Ignáce po levé a sv. Františka Xaverského po pravé straně. Z roku 1723 tak například pochází oltář sv. Jana Nepomuckého na pravé straně. V roce 1729 zhotovili jezuité skleněný zdobený sarkofág pro ostatky římského mučedníka sv. Oenestina, umístěný pod oltářem sv. Ignáce. V roce 1743 byly niky ve východním průčelí osazeny sochami řádových světců od stříbrského sochaře J. Hanny.

Díky jezuitské koleji pobývaly v Klatovech významné osobnosti spjaté s řádem. Krom nejznámější z nich, řádového historika, geografa a spisovatele P. Bohuslava Balbína (1621–1688), který v Klatovech zůstával v letech 1663–1666 a 1672–1673 a během druhého pobytu zde napsal slavnou Rozpravu na obranu jazyka slovanského, to byli například výše zmíněný řádový matematik a filozof nizozemského původu P. Theodor Moretus (1602–1667) či jezuitský malíř Ignaz Viktorin Raab (1715–1787). Mezi významné osobnosti klatovské koleje lze řadit dalšího řádového literáta a autora textů duchovních písní P. Sebastiana Labeho (1634–1710), který v Klatovech prožil posledních pět let svého života. V klatovské koleji ukončil svoji životní pouť také řádový hudební skladatel P. Wenceslaus Majer (1665–1726).

Jezuité aktivně podporovali dobový poutní provoz a aktivně se na něm podíleli. Zejména jejich náboženská bratrstva, tzv. sodality, pravidelně navštěvovala zázračný obraz Bohorodičky v nedalekém Týnci, mnohdy v doprovodu jezuitských hudebníků. Jednou ročně chodili jezuité také k nově vybudované kapli sv. Máří Magdalény na vrchu Komošín nad Dolany. Podle jezuitských pramenů prosluly zázraky také ostatky sv. Oenestina v jezuitském kostele v Klatovech. Tento mučedník se však cílem barokních poutníků patrně nestal. Jezuité podporovali vznik poutních míst i mimo Klatovy. Nejvýznamnějším dokladem těchto jejich aktivit je zřízení svatoannenského poutního místa na nedalekém Tanaberku (1712).

Cíl barokních poutníků jihozápadních Čech – děkanský kostel Narození Panny Marie v Klatovech

Děkanský kostel Narození Panny Marie v Klatovech, se zázračným krví se potícím obrazem Panny Marie Klatovské, se po roce 1685 stal nejvýznamnějším poutním centrem jihozápadních Čech a četná procesí barokních poutníků k němu přicházela až do konce 18. století. Tradice poutí k zázračnému obrazu přetrvává ve zmenšené míře dodnes.

Kostel byl stavěn jako farní patrně ihned po založení královského města (asi 1267), zřejmě na místě starší církevní stavby. Nejstarší dodnes dochované zdivo pochází z konce 13. století. Kostel byl koncipován jako trojlodní bazilika s křížovou lodí v místě dnešních barokních bočních ambitů. Další stavební zásahy jsou datovány až počátkem 15. století, kdy mistr Linhart z Aldenbergu v letech 1405–1422 vystavěl nový presbytář se současnou křížovou lodí. Stavba se tak prodloužila východním směrem asi o 10 metrů. Nový velkoryse koncipovaný síňový prostor je pokládán za architektonicky nejcennější část kostela.

Další stavební činnost vyvolalo zřícení klenby hlavní kostelní lodi neudržovaného kostela v roce 1550. Novou pozdně gotickou křížovou klenbu kostelní lodi vystavěl v roce 1557 italský mistr Antonio de Salla. Navázal na gotickou architekturu starších částí a doplnil ji o renesanční západní kruchtu (1560). Tuto podobu kostela zachytil na vedutě Klatov z roku 1602 Jan Willenberg. V roce 1581 byla u kostela přistavěna samostatná zvonice s omítnutými stěnami, později nazývaná Bílá věž. Vznik názvu inspirovala barva omítky.

Barokní sloh vstupoval do děkanského kostela nejprve v podobě obnovy renesančního inventáře. Někdy během 17. století byla vybudována raně barokní kazatelna s pětibokým baldachýnem, hodnotné dílo s bohatě řezaným korpusem, jež je osazena sochami světců a andělů. V roce 1679 byly pražským světícím biskupem Janem Ignácem Dlouhoveským vysvěceny kostelní oltáře – hlavní oltář Narození Panny Marie a dva boční oltáře sv. Kříže a Nanebevzetí Panny Marie.

Zásadní změnu pro farní kostel znamenalo zázračné pocení krví mariánského obrazu v domě krejčího Ondřeje Hiršbergera, jenž stál na místě dnešní kaple zv. „Chaloupka“ na severovýchodním kraji města. Obraz byl kopií zázračného obrazu z Re v severní Itálii, jejž do Klatov kolem roku 1650 přinesl italský kominík Bartolomeo Rizolti. Klatovský obraz se začal potit krví 8. července 1685. Pravost zázraku byla zkoumána církevní komisí a po jejím kladném vyjádření byl obraz uznán zázračným a během slavnostního procesí 23. září 1685 přenesen do farního kostela, jenž se tak stal poutním. Panna Maria Klatovská proslula četnými zázraky a za obrazem se do Klatov vydávala četná procesí. Dobové prameny dokládají zhruba stovku míst zejména z Plzeňského a Prácheňského kraje či z Bavorska, a to včetně oficiálních procesí organizovaných okolními městy (Plzeň, Sušice, Domažlice aj.).

Každému procesí zvonily v ústrety zvony na zvonici u kostela (Bílá věž), případně na radniční věži (Černá věž). Poutníci přicházeli za zpěvu písní a předříkání modliteb, v kostele se poklonili klatovské Bohorodičce a zúčastnili se zdejších bohoslužeb. Ve městě většinou přespali a druhého dne se vydali na zpáteční pouť. Z vděku za vyslyšené modlitby zde nechávali poutníci různé cenné dary v podobě křížů, svícnů, korunek, náramků, náhrdelníků, srdíček, spon, ale i penízů apod. Ty se pak stávaly součástí kostelního pokladu.

Poutní provoz přispěl k ekonomickému růstu města, kde krom pohostinství prosperovali také výrobci svíček, malíři obrazů apod. Poutní mumraj 8. července 1689 však také umožnil francouzským paličům založit požár, jenž se stal jedním z nejničivějších v dějinách města. Kostel přišel pouze o střechu, jeho záchrana byla připisována ochraně Panny Marie Klatovské. V roce 1690 byl na kostele osazen nový nižší krov, jenž zde zůstal až do regotizace na přelomu 19. a 20. století. O dva roky později byla opravována také fasáda kostela pod dohledem v regionu působícího severoitalského architekta Marca Antonia Gilmettiho (ca. 1662–1730). Současně s těmito opravami byla renovována požárem značně poničená zvonice.

V souvislosti se zázračnými událostmi byla již v roce 1686 přebudována chalupa, kde k nim došlo, v jednoduchou barokní kapli zvanou Chaloupka s freskou na západním průčelí a barokním oltářem datovaným 1686. V roce 1725 byl při chaloupce nadací Anny Teresie Fuchsové postaven malý špitál, na vížku kaple byl pořízen malý zvon v roce 1759.

Příval poutníků do Klatov byl vzpruhou i pro hudební provoz v kostele. V roce 1696 zde byly k jeho podpoře vystavěny nové dvoumanuálové varhany s pedálem od českobudějovického varhanáře Mikuláše Christeindela za 2000 zlatých. O rok později pak byla na severní straně kostela přistavěna barokní oliveta. Stavbu varhan nákladností předčil nový oltář, jenž byl do kostela pořízen v letech 1699–1700. Práce na něm se ujala nespecifikovaná pražská řezbářská dílna. Centrem tabernákulové stavby se dvěma šroubovitými sloupy je prostor pro zázračný obraz. Náklady na oltář čítaly 2151 zlatých.

Barokizace kostelního interiéru pokračovala i v dalších letech. V roce 1700 byl prostor bývalé křížové lodi na levé straně kostelní lodi upraven do podoby barokní pavlačovité empory a pod ní byl postaven oltář sv. Jana Nepomuckého, mezi jehož bohatými akantovými rozvílinami vystupuje osm postav českých zemských patronů („české nebe“). Paralelně byla upravována také pravá strana lodi, kde byl umístěn oltář sv. Kříže. Tyto oltáře doplnily původní oltáře Božího těla (severní strana) a sv. Trojice a archanděla Michala (jižní strana).

V roce 1712 zažil farní kostel jednu z nejvýznamnějších událostí ve své historii. Během své cesty z Frankfurtu do Vídně jej 20. ledna navštívil císař Karel VI. a účastnil se zde slavnostních bohoslužeb.

Barokizace kostelního vybavení pokračovala také v dalších letech. V roce 1723 byly do farního kostela pořízeny tři patronátní lavice pro klatovské radní s vysokým záhlavím a znakem města, jež byly umístěny po stranách lodi. Ještě ve 40. letech 18. století probíhaly práce na dvou bočních oltářích umístěných v křížové lodi. Na pravý z nich vymaloval v roce 1747 obraz Skonání sv. Josefa jezuitský malíř Ignaz Raab, působící tehdy v klatovské koleji, na levý byl opatřen obraz svatých Jana a Pavla od Josefa Riese z roku 1745. Další investice do kostelního vybavení zřejmě ukončila ekonomická nejistota během válek o rakouské dědictví a následně také rozsáhlý požár města roku 1758.

Farní kostel byl v 17. a 18. století významným centrem tzv. barokní zbožnosti. Od poloviny 70. let 17. století zde působilo náboženské bratrstvo Božího těla, jehož členy byli příslušníci klatovské honorace. Intenzivní poutní provoz kostela pomáhali od roku 1688 obhospodařovávat čtyři kaplani sídlící v tzv. superiorátu severovýchodně od kostela (dnes Základní umělecká škola). Liturgickému provozu napomáhalo také literátské bratrstvo obnovené v roce 1681. Klatovský poutní kostel představoval také významné centrum vokálně instrumentální duchovní hudby. Do chorregentské funkce byli jmenováni hudební skladatelé (Jan Václav Flaška) či velmi schopní hudebníci s čilými kontakty na pražský hudební život (Václav Pavlas, Petr Kirle).

Turistické využití dnes

Klatovy jsou dnes významným centrem kulturního cestovního ruchu v jihozápadních Čech s celou řadou především barokních památek. Dodnes se v Klatovech zachovaly zbytky středověkého městského opevnění, zejména na východní a severní straně města, částečně i na jižní a západní straně vnitřního města. Jednalo se o dvojitý pás hradeb s příkopem, zpevněný řadou okrouhlých i hranatých bašt. Čtverhranná bašta za děkanským kostelem byla využívána jako kostnice. Zachovala se též okrouhlice v Komenského sadech a na Střelnici.

Významnou církevní památkou je Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie a svatého Ignáce z let 1655–1675, na jehož výstavbě se podíleli D. Orsi a C. Lurago. Původem raně barokní stavba byla po požáru v letech 1709–1717 opravena K. I. Dientzenhoferem. Vnitřní vybavení kostela je barokní. Pod kostelem se nacházejí katakomby, do nichž byli v letech 1676–1783 pohřbíváni členové jezuitského řádu i okolní šlechty. Mumifikaci těl umožnil systém větracích kanálů, přivádějících suchý vzduch.

Další významnou církevní stavbou je arciděkanský kostel Narození Panny Marie, původně raně gotická stavba z druhé poloviny 13. století, přestavěná počátkem 15. století. V letech 1550–1560 bylo trojlodí zaklenuto mistrem Antoniem de Salla gotickou hvězdicovou a síťovou klenbou. Po barokizačních zásazích v 17. a 18. století byl kostel počátkem 20. století regotizován. Díky obrazu Panny Marie Klatovské je kostel významným a proslulým poutním místem. V interiéru se dále nachází gotické malby, náhrobníky z 16. století a cínová křtitelnice z roku 1526. U kostela stojí původem renesanční Bílá věž, která byla v polovině 17. století barokizována. V Plánické ulici u bývalého kláštera dominikánů stojí barokní kostel sv. Vavřince, postavený v letech 1694–1707 M. A. Gilmettim. Klášter byl v roce 1786 zrušen. Chrám sloužil až do roku 1866 jako skladiště, poté zde byl obnoven liturgický provoz.

Renesanční radnice byla v letech 1557–1559 postavena společně s Černou věží (z neomítaných kvádrů s vyhlídkovým ochozem, vysoká 81 m) klatovských mistrem Antoniem de Salla. Po přestavbě v letech 1848–1850 byla novorenesančně upravena. Černá věž měla být nejenom symbolem bohatství města, ale zároveň místem, z něhož bylo možné přehlédnout celé město a zamezit tak požárům. Je z ní krásný výhled.

Významnou pamětihodností města je dům č. 149 na náměstí, zvaný U bílého jednorožce, upravený na výstavní síň (Galerie Klatovy) a sousední Panský dům s barokní jezuitskou lékárnou, zpřístupněnou v roce 1966, zařazenou do seznamu památek UNESCO.

Na náměstí a v okolních ulicích se nachází řada památkově chráněných měšťanských domů (městská památková zóna), většinou s gotickým jádrem, renesančně, barokně nebo empírově upravených. Většinou mají několikaposchoďové středověké sklepy. Ve městě nalezneme také Vlastivědné muzeum dr. Hostaše, disponující sbírkami patřícími k nejbohatším v České republice.

Routen

Jakobsweg Ost

Auch interessant:

Barockbasilika Benediktinerabtei

Asambasilika Altenmarkt

Asamkirche Mariä Himmelfahrt